Kapitola 1: Just Do It!
Pozdní listopad, 1992. Praha byla během mé návštěvy studená, ale na letišti, situovaném poměrně vysoko, byl jiný problém s počasím: mlha. A letiště nemělo žádné moderní vybavení pro přistávání v mlze. Všechny lety byly zrušeny a v hale letištního terminálu vládl chaos. Moje cesta byla soukromá, pronajal jsem si pokoj nedaleko Václavského náměstí. Fronta u telefonních budek byla dlouhá, a dokonce i když jsem se dovolal majiteli bytu, ani jeden jsme nemluvili ani slovo jazykem toho druhého. Přistoupil jsem tedy k pultu společnosti Avis, pronajímající auta a něco na mladé ženě za přepážkou mě donutilo jednat impulzivně.
“Promiňte,” řekl jsem, “mluvíte anglicky?”
“Samozřejmě,” odpověděla, “jak vám mohu pomoci?”
Moje odpověď byla přímá a beze studu: “Víte, nepotřebuju auto, ale rád bych věděl, jestli byste byla ochotná pomoci Angličanovi v nesnázích?”
“Jistě. Co potřebujete?”
K mému velkému překvapení a radosti, okamžitě souhlasila, že zavolá majiteli bytu a potvrdila, že se mohu vrátit ještě na jednu noc. Řekl jsem si, že by bylo vhodné zeptat se jí na jméno, ale už se mi vepsala do paměti. Přepážka Avisu a dobře si pamatuji tváře. Budu si jí pamatovat.
O několik měsíců později, jako ředitel klientského servisu společnosti DDB Praha jsem se vrátil na letiště a ona tam stále byla; zeptal jsem se Heleny (konečně jsem zjistil jméno), jestli někdy zvažovala kariéru v reklamě. “Ano, vlastně zvažovala,” odpověděla a během několika týdnů nastoupila jako Account Manager pro společnost McDonalds.
Vtipná věc byla, že po celou mojí dosavadní zkušenost – byl jsem v “představenstvu” agentury BMP DDB v Londýně – nikdy jsem nebyl odpovědný za výběrová řízení členů svého týmu. Teď, v radostném zmatku nové České republiky, jsem zjistil, že jedinou a největší překážkou v podnikání jakéhokoli druhu je nedostatek lidí. Pochopil jsem to, když jsem oslovil Helenu, protože se mi zdála jako někdo kdo by určitě pracoval v reklamě, pokud by byla v Londýně. Byla komunikativní, pro-zákaznicky orientovaná, pohotová, zaměřená na cíl. Zdálo se to jako zázrak, že právě taková osoba může být produktem komunistického Československa a ještě větší zázrak, že taková osoba dokáže zvládnout základy reklamy během pár měsíců. Ale nebyla jediná; všechny přední mezinárodní agentury a spousta velkých mezinárodních společností už byly v Praze a nabíraly mladé talenty. Nicméně, otázkou zůstávalo, jak je najít? Helena, přece jen, byla šťastným zlomem.
Ve Velké Británii, jako zaměstnanec, jsem už velice záhy po zahájení kariéry zjistil, že personální poradci byli téměř vždy používány společnostmi i agenturami k nalezení nových lidí do marketingu a tito konzultanti byli vždycky specialisté, buďto v marketingových rolích na straně klienta nebo v reklamě (a zřídka v obou). Vzpomínám na ty dobré i na ty ne příliš dobré. Pamatuji si, že ten dobrý se podíval na kandidáta a položil sám sobě otázku: “kam by tenhle člověk dobře zapadl a zároveň uspěl?” spíše než jen hledal záminky pro poslání jeho životopisu klientovi a doufal v úspěch. Slyšel jsem o jednom Američanovi, který založil rekruitingovou agenturu v Praze – myslím, že se jmenovala Personnel Select – a jednoduše obsazovala inzerované pozice. Dali jsme jim přesný popis pozice, kterou pro naši agenturu hledáme. Oni nám poslali životopis…… policajtky. Nebyly tam žádné hodnotící poznámky, které by tento životopis doprovázely. Zkoušel jsem být optimistický; navrhl jsme Viliamu Graczovi, mladému řediteli agentury, že možná objevili něco pozitivního a pro nás relevantního v přístupu této ženy, stejně jako jsem to měl s Helenou. Zavolal jim a pak mi řekl, že doufal, že jí aspoň viděli během pohovoru a budou schopni takovou kandidátku obhájit. Ale ona jen hledala práci, jakoukoli práci. Pochopil jsem, že když je ekonomika úplně celého trhu stará pouze 3 roky, ani detailní životopis moc nepomůže.
Ale vypěstoval jsem si čich na talent. Téměř každý mladý Čech, kterého jsem potkal, byl pro mě potencionální kandidát. Povedlo se mi “ukrást” prvního kandidáta; agentura Saatchi&Saatchi se vlastně snažila mě „ukrást“ téměř okamžitě poté, co jsem přijel a nejednou zmínila jejich mladou hvězdnou Account Managerku, která pracovala na projektech pro Procter&Gamble. Zařídil jsem si s ní schůzku, ale nebyla příliš nakloněna změně. Musel jsem dokonale obhájit pozitivní důvody, proč by přesun do DDB pro ni byl přínosem, a ona nakonec souhlasila; což se pak ukázalo jako dobrá změna pro ni i pro DDB.
Serge Pycke byl mým oblíbeným klientem, Belgičan, který pracoval pro Molnlycke/SCA. Jednou poznamenal: “Vy jste opravdu dobrý v rekruitingu, Richarde. Možná byste nám mohl najít Brand Managera…..” Přemýšlel jsem, jestli by to mohlo být považováno za službu DDB jako část jejího podnikání, ale rychle jsem tuto myšlenku zavrhl. A potom, o několik týdnů později, jsem otevřel svůj výtisk britského průmyslového inzertního magazínu, “Campaign”, a tam byla celostránková inzerce. V tučném bílém písmu na černém podkladě, bylo jednoduše napsáno: “Pokud chcete mluvit o práci v reklamě, mluvte s někým, kdo tuhle práci dělá.” To bylo představení rekruitingových služeb Garyho Stolkina, který předtím pracoval na vysokých výkonných postech v několika významných reklamních agenturách. To je ono, pomyslel jsem si. To jsou parametry pro moje nové podnikání, přesně takhle. DDB i já jsme se pomalu stávali stále zklamanějšími jeden z druhého a věděl jsem, že ani v ostatních agenturách by nebyla větší legrace. Ale žít v Praze byla obrovská legrace. A vypadalo to, že cokoli je možné. Probral jsem ten nápad začít podnikat v této oblasti se Sergem a Stigem z Molnlycke, s Johnem Goodmanem, britským ředitelem pobočky Ogilvy Praha a s Bridem a Elaine, irskými managery Rádia Kiss. Všichni říkali stejnou věc. Pokud to uděláš, máme pro tebe projekty, jakmile to spustíš. Práce čekala, žadonila, abych se jí začal věnovat.
Vždycky jsem byl opatrný, nevyhledával jsem rizikové oblasti, a přesto mi trvalo maximálně 2 týdny se rozhodnout, že do toho půjdu, představím svůj nový business, s nulovým plánem na příští 3 roky, s žádnou prognózou cash-flow, s žádnou detailní znalostí trhu. Ale režijní náklady byly zanedbatelné. Vždycky jsem říkal, že abyste mohli dělat mou práci, potřebujete počítač, telefon a půlku mozku. Moje anglická kamarádka Jo Weaver mi nabídla prostor v kanceláři její nové reklamní agentury. Jen nepřehlédnutelný problém bylo, že trvalo v průměru 9 měsíců zaregistrovat nové podnikání, ale Jo mi nabídla, že můžu začít obchodovat přes její společnost. Proto když konečně obchodní rejstřík moje podnikání zaregistroval a právník mi řekl: “Dobrá zpráva, společnost je registrována, můžete začít podnikat” v červnu 1995, měl jsem už za sebou 17 úspěšně umístěných kandidátů pro 10 různých klientů. Nepotřeboval jsem celo-textové stránky, abych neuvěřitelně semknuté pražské podnikatelské komunitě oznámil, že neobratně nazvaná společnost “RH Marketing Search” nabízí své služby.
Nikdy jsem se nenaučil surfovat. Ale představuji si ten pocit, jako jsem se cítil v zimě 1994/95. Bylo to vzrušující. Ale budu schopen, dokážu stát zpříma?…..
Níže připojuji odkazy na lidi, zmíněné v této kapitole, pokud jsem byl schopen je dohledat. Pokud jste jedním/jednou z nich……. díky!!!