Kapitola 2: „Winging it*….“

Neměl jsem plán.

 

Tím myslím, že jsem neměl žádný podnikatelský plán. Neměl jsem žádný finanční plán, cash flow nebo prognózu zisků a ztrát. Byl jsem spíš šokován, že navzdory všemu mému vzdělání a veškerým tréninkům, jsem příliš nepřemýšlel o “značce”, kterou jsem vytvořil, nevěnoval jsem se analýze konkurence, neměl žádnou SWOT analýzu. Samozřejmě, po několik měsíců jsem oficiálně nepodnikal; ale o to se nikdo nezajímal, určitě nikdo z mých klientů. Oni jen chtěli, abych jim našel správné lidi. Rychle. Nejlépe dnes. A k mému překvapení, když jsem jim je našel, všichni zaplatili.

 

Pro společnost Ogilvy John Goodman urgentně potřeboval Media plannera. Přišla kandidátka s poněkud neurčitou juniorskou, nicméně relevantní pozicí a vypadala schopně. Řekl jsem jí o Ogilvy; vypadala, že má zájem. Hned jsem zavolal Johnovi, dokud byla ještě se mnou na schůzce (jak si pamatuji, že udělal jeden headhunter v Londýně se mnou, jako s kandidátem). I on měl zájem. Ptal se, jestli může přijít dnes později odpoledne. Samozřejmě, souhlasila. V 18:00 mi John volal zpátky. Viděl ji. A zaměstnal ji. Já jsem náležitě připravil a odfaxoval fakturu.

 

Příštího dne jsem dostal fax od Johna, kde stálo:

 

“Jeden den ze života Richarda Hunta:

 

09:00  Dostává zadání k pozici

11:00  Posílá životopis

18:00  Posílá fakturu”

 

Myslel to s láskou (John je jeden z nejlepších lidí, které jsem v Praze potkal), ale to je jen výstižná sumarizace šílenství té doby. Nezdálo se, že je potřeba trávit mnoho času na dokumentech o strategii podnikání, pokud jsem mohl, právě v tomto momentu, zvát lidi na pohovor, posílat je klientům a být za to placen.

 

Ale i přesto jsem měl koncept, byl založen na tom, jak jsem pracoval v Londýně. Moje odbornost v marketingu a marketingové komunikaci se jevila jako zřejmá konkurenční výhoda. Dokážu lépe pochopit požadavky klienta na pozici, kterou potřebuje obsadit, protože jsem na takových postech byl já sám. V Londýně, v prvotřídních světových společnostech a agenturách. Proto moje hodnocení budou pro klienta rovněž plusem, protože chápu, co obnáší úspěšně takové posty obsazovat. Dokážu také “prodat” pozici a společnost kandidátovi, což bylo velice důležité neboť v roce 1995 už měl každý volbu.

 

To byl “klíčový koncept”, který zůstává platný dodneška, a většina těchto mých prvních klientů, jako třeba John a Serge Pycke, myslí, že byl důležitý, ale po pravdě, oni prostě zkoušeli jakoukoli cestu, jak obsadit tyto pozice, protože prázdné židle byly jeden z jejich největších podnikatelských problémů. Byl to prostý “business zaměřený na výsledky”. Rozhodl jsem se pracovat na základě “success fee”, protože to byl způsob, jakým  pracují všichni specialisté v Londýně. To bylo několik let předtím než jsem vůbec zjistil, že tohle se nazývá “kontingence” v rekrutingovém světě, a že významné personálně poradenské společnosti chtějí pracovat na základě „exkluzivity a pravidelné fakturace“. Když jsem slyšel o struktuře takovýchto plateb, myslel jsem si, že to je upřímně trochu podvodné. Pochopitelně, myslel jsem si, to co klient chce, je kandidát, kterého můžu jasně demonstrovat podle požadovaného popisu a rychle? Nikoliv dlouhý seznam možných, i když ve finále, ne právě ideálních kandidátů, nebo těch, kteří nebyli právě přesvědčeni o této správnosti této změny. Samozřejmě, klienti chtěli velice krátký seznam lidí, kteří nebudou plýtvat jejich drahocenným časem, pokud se sejdou. To byl fakt v několika prvních letech mé činnosti, neboť většina mých klientů byla velice rychle se rozvíjející společnosti, přesvědčivá a jistá ve svých schopnostech vybrat si vhodné zaměstnance. Ale později jsem začal potkávat klienty, kteří si nedokázali vybrat, dokud neviděli několik kandidátů; a později, personalisté (kterým se budu věnovat ve vlastní kapitole J ). Postupně jsem začal chápat odůvodnění systému pravidelných plateb. Které jiné podnikání poskytuje služby, s velkou dávkou kompetencí, s několikatýdenní intenzivní prací, a ve finále nedostane za odvedenou práci vůbec nic?

 

Nikdo mě ve skutečnosti neškolil v dovednostech, jak vést interview; ale znovu, bral jsem si inspiraci od headhunterů, které jsem potkal v Londýně. Kandidáti byly překvapeni, když zjistili, že jim nebudu pokládat soubor rutinních otázek, ale budu se snažit zjistit, v čem jsou dobří, co je těší a byli překvapeni, když jsem jim dal radu zdarma. Skutečně, moje první kandidátka přišla do mé kanceláře, když dostala nabídku od Rádia Kiss. “Tak jste spokojená s touto nabídkou, Blanko?” Byla. “Tak přijmete ji?” Přijme. Ale pořád tam tak seděla, usmívala se, čekala na něco a teprve tehdy mi došlo, že očekávala, že po ní budu chtít poplatek, stejně jako agentura, která jí kdysi našla práci au-pair v Londýně.

 

Pohyboval jsem se tedy v oblasti, kterou jsem úplně neovládal ale všechno kolem mě, všichni ostatní v tom létali stejně jako já. Josef Havelka  řídil Leo Burnett na vysoké úrovni, díky postřehům, které získal během dvacetileté zkušenosti v Leo v Německu. Nevím, jestli to vůbec Josef někdy řekl; byla to jen krátká poznámka při chůzi na ulici a já jsem jí určitě věřil. Tak to bylo až do roku 2000, kdy jsem četl doporučující dopis od Leo, kde Josef přiznává, že jeho pracovní zkušenost v německé agentuře trvala 18 měsíců a předtím pracoval v nahrávacím studiu v Hamburgu! Jeho kolega/další průkopník  Marek Šebest’ák  byl dokonce ještě upřímnější ohledně svého nedostatku zkušeností.On dokonce udělal ze svého “winging it” přednost, kterou dokázal prodat!  Nils Jebbens  byl mladý Nor, který pracoval v marketingu pro Austria Casionos, pak jednoho dne odešel a otevřel restauraci, kterou pojmenoval Kampa Park a to ostatní je historie.

 

Jo Weaver, jejíž kancelář jsem okupoval v několika prvních měsících své podnikatelské činnosti, neměla žádnou významnou marketingovou zkušenost, o které by se dalo hovořit, když založila JWA. Nejednou, když jsme dumali nad obědem V Zátiší, řekla mi: “Necítíš se trochu jako podvodník?” Vztahovala to na sebe, spíše než na mě a byla na sebe velice tvrdá, ale její slova se mnou rezonovala, protože jakýsi neurčitý strach byl za mým osvojením modelu “success fee”. “Headhunting” (tento termín sám o sobě tady zneužívaný, zejména v dřívějších letech) měl pověst ne o moc lepší než jakou požívají realitní makléři. Systém success fee mi umožňuje nemít nikdy pocit viny. Můžu vstávat každé ráno z postele a vědět, že jsem nevydělal jedinou korunu aniž bych neuspokojil požadavky klienta, a to na 100 %. Kromě toho, pokud bych neuspěl, nebyla žádná záchranná síť státních benefitů a já jsem se za žádnou cenu nechtěl vrátit do role zaměstnance reklamní agentury.

 

 

Retrospektivně, ti z nás cizinců, kteří tady “winging it” byli v nějakém měřítku odměněni za víru v budoucnost této země. Dorazili jsme skrze jedinečné okno v moderní historii. Uspěli jsme ne proto, že bychom byli dokonalí, ale protože jsme byli normálně schopní a přizpůsobili jsme naše kompetence realitě nově vytvářeného trhu; a celkem nám nevadilo, když jsme často postrádali komfort západního životního stylu. Dostali jsme šanci založit a vést své vlastní podnikání. Nezaložil bych takovou společnost, pokud bych se přesídlil, řekněme třeba do Amsterdamu na začátku devadesátých let. Jakou konkurenční výhodu bych tam měl? To samé platí nyní pro každého, kdo chce dnes začínat tady s vlastním podnikáním; je tu vyspělý trh, i když asi pět let pozadu, alespoň v sektoru marketingové komunikace.

 

Přemýšlel jsem, zda bych měl mít kancelář v centru Prahy. Ale kanceláře v té době byly dost provizorní, dokonce i pro největší společnosti. Bydlel jsem v horním patře krásné vily v Podolí. Domácí mi ukázal malý byt v přízemí s odděleným vchodem a veškerým vybavením, včetně telefonní linky. Nevěděl bych o někom, kdo by si ho mohl pronajmout? Vzpomněl jsem si, že Gary Stolkin úspěšně pracoval ze svého bytu v Chelsea, a tak jsem si tento byt pronajal jako kancelář. Po letech dojíždění do centra Londýna, půlminutová chůze do kanceláře byla opravdu něco a zdálo se, že kandidátům nevadí jezdit na schůzky do Podolí. Zjistil jsem, že nízký nájem mi umožní investovat do krásného kancelářského nábytku a nejlepšího technického vybavení. Ale v této chvíli to nebylo technické vybavení, které oslovovalo jak klienty, tak kandidáty; zdálo se, že se prostě objevují, jakoby zázrakem. Nepřestal jsem myslet na to, jak se to vlastně stalo a jako dlouho to může trvat. Pohovor, faxování životopisu, faxování faktury. Zažíval jsem sen? Nikdy jsem neměl čas snít….

 

 

*britský termín pro pohybování se v oblasti, které vpodstatě nerozumíme, a přesto se nám daří uspět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *